K-VĚCI.CZ    zprávy o reálné politice


Deset základních principů skutečné samostatnosti a svrchovanosti státu

Každý stát je založený na určitých principech. Ty vycházejí z přesvědčení národa a jeho elity o tom, jak má takový stát vypadat a jaké jsou jeho cíle. Jinými slovy, určující jsou státotvorné ideje a jejich praktické naplnění. Od těchto idejí se odvíjí politické chování vládnoucí třídy i vnímání tohoto jednání ze strany lidu. Jedny ideje mohou vést ke svrchovanosti a sebeúctě, jiné zase k závislosti a podřízenosti.
V tomto ohledu je důležitá jednak správnost a úplnost idejí - musí být vyvážené a nesmí odsouvat do pozadí jedny otázky a na jejich úkor vyzdvihovat jiné. A za druhé je nutné chápat, jak tyto ideje mohou být naplněny, jaký musí být systém a pravidla, aby stát fungoval tak, jak chceme.
Na tomto základě budeme popisovat principy, jakými se řídí náš současný stát. V první řadě ale budeme upozorňovat na ty principy, které jsou dnes ignorovány a kterými se musíme začít řídit, pokud chceme mít možnost bránit vlastní zájmy, čehož dnes v mnoha případech nejsme schopni.


Jednotnost

Při obraně českých národních zájmů, musí všechny subjekty táhnout za jeden provaz. Jakýkoliv politik, novinář nebo podnikatel musí být především zástupcem našeho státu a neshody v rámci domácí politiky mít vždy až na druhém místě. V zahraničí musí všichni jednat jednotně. Vnitřní spory se nikdy nesmí tahat za hranice naší republiky a vyřešit si je musíme jedině my sami.
Pokud se zahraniční subjekty, ať už politici nebo média, jakkoliv negativně vyjadřují o představitelích naší země, měla by se vůči tomu ohradit celá politická scéna i celá společnost, včetně těch, co jsou k těmto osobám v opozici anebo názorové neshodě. V žádném případě se ke kritice ze zahraničí nepřipojovat a už vůbec ne ji jakkoliv podporovat.

Komunikace

Aby výše napsané mohlo být přirozeně naplňováno, je třeba dodržovat určitou etiku a pravidla. Především by jakékoliv neshody měly být řešeny napřímo, nikoliv skrze kritiku do veřejného prostoru nebo jakoukoliv formu útoku. Kritika musí být vždy nejdříve důvěrně sdělena tomu, koho se týká, s pokusem o zdárné a adekvátní vyřešení problémů nebo neshod. K veřejné kritice je možné obracet se pouze ve chvíli, kdy tento pokus selhal. Ani tak ale kritika nesmí překročit hranici, kdy přestává být konstruktivní a začíná být hysterická.
S tím souvisí nutnost vzájemné komunikace mezi všemi subjekty, které se jakýmkoliv způsobem podílí na formování politiky a veřejné nálady. Pokud chce kdokoliv dosáhnout jakéhokoliv cíle, je jeho povinností udělat vše proto, aby ho dosáhl dohodou. Všichni – od novinářů, podnikatelů, politiků až po aktivisty, „barony“ a „oligarchy“ – musí být ochotni si spolu sednout a na základě svých možností docházet ke konsenzu.
Tímto způsobem je třeba řešit i složitější problémy a výzvy. Pokud chceme něco znamenat a něco dokázat, musí v rámci úkolů nejvyšší důležitosti všechny státní orgány a další subjekty otevřeně spolupracovat a koordinovat své kroky.

Umírněnost

Mělo by být zabráněno náhlým diskreditačním kampaním za účelem dosažení změny politické situace. Občané nesmí být uváděni do vyhraněných emocí, nesmí být svazována jejich pozornost jediným tématem a úzkým pojetím problému.
To vše by mělo platit z toho důvodu, aby v zásadních věcech dokázal každý s každým najít společnou řeč. Aby bylo zabráněno hlubokým rozporům, které nakonec vedou k neakceschopnosti státu a národa v obraně svých zájmů. Nesmíme vykopávat umělé příkopy.
Každý, kdo má jakoukoliv moc a vliv, ať už právem nebo neprávem, musí být ochoten jednat s ostatními a své cíle dosahovat tímto způsobem.

Pospolitost

Aby byl náš národ celistvý a jednotný a dokázal řešit své problémy, musí každý jeho příslušník cítit, že je jeho nedílnou součástí. Tato sounáležitost se může projevovat pouze v případě, že jsou všichni lidé spolu propojeni, nejsou zde výrazně oddělené společenské skupiny. Každý by se měl setkávat a mluvit s lidmi ve svém sousedství, vidět jejich názory, pohledy a problémy, které řeší. Na tomto základě probíhá stmelování státu, posílí to jeho pozitivní roli a akceschopnost.

Identita a vlastenectví

Měli bychom podporovat národní hrdost a pozitivní vize. Tím upevníme svou identitu a motivaci každého člověka bránit naše národní zájmy, pracovat pro naši zemi. Potřebujeme správné vzory k následování, které nám přinášejí radost. Na svůj stát bychom se měli dívat v dobrém světle a ukazovat ho tak i ostatním.
Neměli bychom dávat prostor více negativním zprávám, než těm pozitivním. Vždy bychom měli zachovávat dobrou náladu a podporovat správné tendence. To se týká především sdělovacích prostředků.

Úcta k naší minulosti

V kultuře bychom měli dávat prostor jen takovým výstupům, které přináší úctu k našemu národu -  v rámci současnosti, minulosti i vizí budoucnosti. Rozhodně bychom se měli vyhýbat sebe-zesměšňování a shazovačným tendencím.
Úcta k naší minulosti je důležitá celospolečensky. Nesmíme vyzdvihovat negativní věci, měli bychom se zaměřit v každé době i na to pozitivní, co se nám povedlo, čeho jsme dosáhli. A toho není málo… Neměli bychom se distancovat od naší vlastní státnosti v minulých obdobích, musíme se na věci dívat spravedlivě, nenechat se v cizím zájmu obrátit sami proti sobě. Je třeba zachovávat kontinuitu a neodstřihávat se od všeho, co dříve stálo v základech naší státní kultury. Musíme udržovat plynulý vývoj, ne prudké likvidační a odsuzující tendence.
Pokud  vlastní stát a zřízení prohlásíme za svého největšího nepřítele, byť v minulosti, nepřímo tím ospravedlňujeme zahraniční vliv a dokonce i přímé útoky proti naší zemi.
Musíme usilovat o úctu ke své minulosti. Odpovědnost v této věci platí pro všechny společensky působící subjekty, každého občana.

Svébytnost

Neměli bychom se stále otáčet na ostatní, dělat všechny věci podle nich a chtít být stejní jako oni. Pokud chceme být svobodní, musíme být sami sebou, činit jen to, co je v našem zájmu. Musíme nacházet vlastní řešení problémů, nebýt závislí na cizích řešeních. Kopírovat můžeme jen to, co plně chápeme ve všech důsledcích, za důkladné vlastní analýzy. Musíme mít k dispozici vlastní politické nástroje a ty používat.
Nesmíme si nechat vnucovat cizí myšlenky, postoje a ideály. Měli bychom používat a rozvíjet svůj jazyk, nedovolit jeho zbytečné zanášení cizími výrazy.
Nesmíme se ani ohlížet na to, zda nás budou v zahraničí chválit nebo kritizovat – musíme pracovat tak, jak je to dobré pro nás. Neměli bychom se slepě podřizovat globálním trendům, raději rozvíjet své procesy, sami nacházet vize a cesty ke zlepšení.
Vše je otázkou jak politiky, tak kultury, jednání a myšlení každého z nás.

Organizační integrita

Něměli bychom vytvářet příliš mnoho paralelních organizačních struktur v rámci našeho státu. Tím dosahujeme zbytečné dezintegrace a neakceschopnosti. V žádném případě nesmí vznikat organizační struktury na základě identity části společnosti nebo části národa.
Tím je ničena jednolitost a vytváří se prostor pro  rozdíly a rozpory. Dochází ke hrubému konfliktu zájmů v rámci jednoho národa. Přestává být důležitý celek a začíná být důležitý nový menší celek vzniklý z části původního celku. Zesiluje identita tohoto nového menšího celku a je potlačována původní národní identita. Tomu všemu je třeba uvědoměle předcházet. Nesmíme sami sebe rozdělovat a oslabovat.

Odpovědnost

Každý veřejně činný subjekt musí přijmout odpovědnost za rozvoj našeho státu a národa. Nikdo, kdo jakýmkoliv způsobem zasahuje do společenského života, nemůže být této odpovědnosti zproštěn. V jakémkoliv jednání musí být zohledněny národní zájmy a musí být zabráněno jejich podkopávání.
Národní zájmy musí být dostatečně přesně definované ve všech rovinách. Je tak je možné je brát v potaz.
Musí být zakázáno provádět jakoukoliv činnost zaměřenou na podporu cizích zájmů na úkor našich.
Musí být vyvrácen kult nezávislosti, protože nikdo nemůže být nezávislý na naší zemi, pokud je členem našeho společenství, příslušníkem našeho národa a občanem našeho státu. Pro cizince u nás působící platí to samé. Všichni musí být jasně ztotožněni s naší zemí a jednat v závislosti na jejím nejlepším prospěchu.

Vlastní záležitosti na prvním místě

Neměli bychom se nechat zatahovat do cizích sporů a cizích válek. Měli bychom v první řadě řešit své vlastní záležitosti a své zájmy. Nesmíme se nechat využívat pro nátlak na cizí státy. Neměli bychom se snažit mluvit do vnitřních věcí jiných národů. Je třeba zachovávat korektnost a respekt.
Důvody jsou prosté. Při neznalosti cizích reálií, můžeme svou politikou vytvořit více škody než užitku. Nesmíme si naivně myslet, že dokážeme vyřešit cizí problémy a že o naše vměšování někdo stojí.
Je nutné upřít svou pozornost především na to, co se děje u nás a co musíme sami zlepšovat. Bojovat za své věci. Nenechat se příliš rozptylovat věcmi dalekými, zatímco nám utíkají záležitosti vlastní.

Co je to stát 

a proč je existence státu nutná pro zajištění našeho důstojného a svobodného života

V současné době, kdy je dominantní liberální myšlení, se často setkáváme s názory, že stát je již něco zbytečného, zastaralého, ba dokonce škodlivého. Stát je vykreslován jako zdroj útlaku a nesvobodny, subjekt, který omezuje občany a snaží se je kontrolovat. Bez státu by prý bylo vše jednodušší.

Všechny tyto postoje musíme jednoznačně odmítnout. Vychází totiž z nepochopení toho, co to je stát. Jsou také protkány naivní představou o tom, že člověk jako jedinec-individuum dokáže sám hájit své zájmy a od základu se postarat o vše nezbytné ve svém životě. Rovněž je nesmyslné předpokládat, že to dokáže úzká nebo specializovaná skupina lidí.

Zabezpečit veškeré potřeby člověka, včetně jeho bezpečnosti a důstojnosti, dokáže jen celá společnost za přispění pokud možno všech jejích členů. Společnost však není sama subjektem moci, je pasivním útvarem, který sám není akceschopný. Tím akceschopným útvarem je stát. Stát, to je společenství lidí, které se samo organizuje tak, jak to odpovídá jeho zájmům a potřebám. Stát vzniká skrze kulturu národa, který tento stát vytváří. Stát je systém, jehož nedílnou součástí je každý jeho občan, a je to systém, který celému národu i každému jeho příslušníkovi zajišťuje možnost přežití a rozvoje. Každý je součástí svého státu a je jedním z jeho prvků.

Zapomeňme na to, že stát jsou státní orgány. Stát jsou všichni občané spojení v jeden funkční celek. Neexistuje žádný „nestátní“ subjekt, protože i ten je součástí státu - společenství všech občanů. Nikdo se nemůže od celku oddělit, protože jej vždy nutně ovlivňuje a je zase ovlivňován jím. Stát obsahuje celou společnost a společenský útvar – národ – tvoří stát. Národ je taková skupina lidí, která podléhá vzájemnému soužití a v souladu s tím sdílí mnoho věcí: svou zemi, kulturu, hodnoty, dějiny, informační prostor, své zájmy. Existence národa podmiňuje existenci státu a naopak. Národ se rozvíjí skrze svůj stát, stát zase stojí na svém národu.

Tedy ještě jednou: Stát je společenství všech občanů.

Můžeme se domnívat, že se můžeme jako stát v rámci své „otevřenosti“ vzdát některých svých kompetencí a pravomocí ve prospěch „mezinárodních společenství“ a „mezinárodní spolupráce“. Potom si ale musíme položit otázku: Jaký vztah mají nadnárodní subjekty k naší zemi, našim občanů, našemu národu? Jestliže naše vláda vychází z vůle našich voličů, tedy občanů našeho státu, z jaké vůle vychází moc cizích vlád a cizích subjektů? Je jasné, že my nejsme ti, kdo o jejich mandátu rozhoduje. Tudíž ani oni k nám nemohou cítit žádnou loajalitu.

Naše česká vláda vychází z našeho národa a naší kultury. Identifikuje se s naším státem a do jisté míry je zavázána českým občanům a do jisté míry se jim zodpovídá. U zahraničních subjektů je takový vztah k českým lidem nemyslitelný.

Takže jedinou reálnou možností, jak národ a jeho příslušníci mohou bránit své zájmy, je mít vlastní plně kompetentní stát, bez toho aby se vzdal jakékoliv části své suverenity. To znamená, že tento stát, tedy společenství občanů, musí mít úplnou moc nad sebou samým, a žádná část této moci, žádný vliv, nesmí být v rukou kohokoliv v zahraničí. Žádný vliv by neměl mít ani nikdo, kdo se s naším státem neidentifikuje, kdo se nepovažuje za jeho nedílnou součást.

Stát je objektivně potřebný každému člověk, který žije uprostřed civilizace a potřebuje si zde chránit své místo pod sluncem v rámci společenské součinnosti.
 
Svrchovanost našeho státu není samozřejmostí. Suverenita deklarovaná na papíře ještě vůbec nemusí znamenat reálnou suverenitu a nezávislost. Skutečná suverenita se projevuje ve schopnosti státu bránit vlastní zájmy a zájmy svého národa. Pokud nebudeme mít svrchovaný stát, nebudeme moci své zájmy bránit v dostatečné míře. V takovém případě o naší budoucnosti rozhodují ti, kteří nemají s naší zemí vůbec nic společného a pracují pouze pro vlastní cíle a vlastní zájmy.

Tímto dáváme na vědomí, že chceme, aby Česká republika byla skutečně svrchovaným státem, a budeme usilovat o úplné naplnění naší svrchovanosti.